Mimo jiné, také jsme přišli na to, že tu pravděpodobně místo tří let budeme na čtyři roky! Tak to vypadá, že Lexie bude chodit i do německé školky! - samozřejmě by mohla chodit do té na základně, ale když můžu mít tu německou zadarmo, tak proč ne?
A batolí se po kolenou! Jelikož tu máme dřevěné podlahy, tak se jí to trochu klouže, ale jde jí to. A to jí ještě není ani sedm měsíců, je to šikulka. Poslední dobou se taky vytahuje v postýlce. Místo spaní stojí na kolenou a čučí ven a posledně dokonce stála na nohou! Než se naděju, budu ji tu honit po bytě :-)
Jinak co se jídla týče. Včera jsme konečně koupili židličku (foto přidám později), tak to bude jednodušší. Se vším tím stěhováním jsem jí buď krmila na klíně, nebo na zemi v sedě atd. Ale jedla i tak. Ovoce má nejradši, to je samo (jablíčka, hrušky, banán..), ale zeleninkou taky nepohrdne (hrášek, mrkvičku, sladké brambory, tykev? - nebo jak se řekne squash :-))
A teď začneme pracovat na dudlíku. Dneska jsem se dočetla, že Americká Pediatrická Akademie doporučuje zbavit se dudlíku v šesti měsících. To už jsme teda prošvihli. Ne že by mi nějak extra záleželo na tom, co doporučujou, ale asi to bude jednodušší, začít se ho postupně zbavovat teď, než později, když už z toho Lexie bude mít víc rozumu. Uvidíme, jak nám to půjde. S lahvičkou by se podle nich, měla Lexie rozloučit v roce. Momentálně jsme na čtyřech denně a pracuju na snížení na tři. Ale uvidíme, jak Lexie bude spolupracovat :-)
Den po našem výletě do Trieru, jsme jeli do nedalekého městečka Wittlich, na Prasečí festival. Prý tam někde měli prasata na rožni, my našli jen průvod, kapely, stánky s občerstvením a suvenýry a pouť. Tak jsme se prošli, dali si klobásku a pak zmrzku, George mi koupil perníkové srdce a Lexie malého dřevěného kašpárka a jeli jsme zpátky dom.
Ještě než jsme se nastěhovali do našeho nového hnízdečka, zúčastnili jsme se hromadného výletu do nejstaršího německého města, Trieru. Akce byla organizována rodinným centrem na základně a je určena pro všechny nově příchozí. Autobusem nás ze základny dovezli na vlakáč a pak už jsme jen nasedli a jeli. Po procházce městem a pokoukáním po několika památkách jsme zašli všichni společně na oběd, pak pár dalších památek, zmrzlinka a zpátky na vlak.
Celkem bych to tipla, že skupina měla asi 30-40 lidí, z toho pár rodin s dětmi, několik z nich i s miminkama. Nejstaršímu mimču bylo osm měsíců, pak tam byl jeden pěti měsíční klučík a jeden dvouměsíční. Lexie byla jediná holka!!
Hezky jsme si to užili, jelikož dokonce i počasí vyšlo krásné a překvapivě nepršelo, jako je tady zvykem. Lexie byla úplně výborná, je to prostě dobrá cestovatelka! Naštvala se jen jednou, to když jí v restauraci spadl kus chleba, co dostala a co jí tak chutnal :-))
Nějak mi to zase dlouho trvalo, než jsem se dostala k napsání příspěvku, ale ta spousta krabic na vybalování je mi omluvou :)
Jak jsem již zmínila někde níže, rozhodli jsme se k pronájmu bytečku ve městě. Ve čtvrtek to budou dva týdny od té doby, co nám sem přivezli naše věci a teprve teď se z těch krabic začínáme trochu vyhrabávat. Vyprázdněné už jsou téměř všechny, ale ještě to bude chvíli trvat, než si každá věcička najde své místo – samozřejmě asi nejjednodušší by bylo dát věci úplně stejným způsobem, jako jsme měli v Oklahomě, jenže německé domy, na rozdíl od těch amerických, nemají vestavěné skříně, takže se potýkáme s nedostatkem prostoru pro skladování. Letectvo nám sice na dobu našeho pobytu zapůjčilo 5 skříní (a taky pračku se sušičkou, ledničku – máme tedy dvě, mikrovlnku a dva transformátory), jenže to je tak akorát pro oblečení a povlečení. Už jsme tedy i zvládli náš první výlet do Ikei, kterou teď máme podstatně blíž než v USA. Koupili jsme nové poličky do koupelny, žaluzie (ale takové ty látkové, nevím, jak se jim jinak česky říká) – samozřejmě záclony budeme mít také, ale na ty se vrhneme až příště. A také jsme koupili stolek a poličky do kuchyně, která je tedy již jako první celá dostěhovaná.
Lexie má z nás největší pokoj, aby se jí tam hezky lezlo a hrálo. No, a třeba v něm nebude dlouho sama, tak abychom pak zas za chvíli nemuseli znovu stěhovat :) Ještě by se jí tam hodil koberec, ale musíme postupně.
Internet bohužel ještě nemáme. Nejdříve jsme se dlouho rozhodovali, s jakým poskytovatelem si ho pořídíme a teď už jen čekáme, až nám ho přijdou nainstalovat. Prý to tu dlouho trvá.
Teď k tomu mému řidičáku. Nejdřív musím upřesnit, že nejde o klasický německý řidičák. Otázky a materiál jsou přeložené z toho německého, ale na konci se obdrží řidičák, který je určen pouze pro členy (a rodinné příslušníky) amerického vojska. USA má totiž nějakou dohodu s Německem a všichni, co tu žijí a chtějí tu řídit, si ten řidičák musí pořídit. Je vydáván na základě amerického ŘP, nebo řidičáku jakéhokoliv jiného státu. Tak po tom, co jsem nastudovala celou příručku, zkusila si jeden test o sto padesáti otázkách, jsem šla na ten opravdový a jelikož můj americký řidičák mi stěhováci omylem sbalili v Oklahomě, vytasila jsem svůj český (ještě, že jich mám tolik :-) Hned jak to paní viděla, řekla, že test dělat nemusím a šla mi rovnou vystavit ten řidičák pro vojsko. Jak by Dáša řekla: „Každej!“ Druhá paní na to teda nevěřícně koukala, měla jsem teda štěstí, že aspoň jedna z nich věděla co dělá, ale je to teda hrůza, mohli jsme mít naše auto o týden dřív a nemuseli jsme otravovat lidi kolem. No,co se dá dělat, hlavně, že můžu řídit a zopakování taky neuškodilo. Teď už si jen musím zvyknout na chodce, ty jsme v USA neměli :-))))
Na závěr přidávám dokumentaci, jak mi to v Oklahomě hezky vykvetlo - nevím teda jakým zázrakem, ale je to tak. Plevele mám teda na samostatnou koláž, ale to snad škoda fotit :-)
