Lůca všude možně...

Až včera jsem si všimla, že už to jsou zase minimálně dva týdny, co jsem něco napsala. Tak se pokusím shrnout, co se dělo.

Na Silvestra jsme šli na základnu do obchoďáku, půjčit si nějaké filmy na večer, ať máme na co koukat. Jak jsme to tam tak procházeli, všimla jsem si elektrického klavíru, který byl ve slevě a za úžasnou cenu. Tak jsem na George udělala "prosím, prosím, smutně koukám" a piáno mi koupil k narozeninám, které budu mít na konci měsíce. Je to fajn, mít si na co brnknout, když je nálada :)

Když jsme se vrátili dala jsem se do vaření a pečení a k večeři byla kachýnka se zelíčkem a knedlíkem. Knedlíky jsem dělala poprvé a musím se pochválit, protože se mi povedly úplně krásný. Tak jsme si s Georgem pochutnali, pak jsme odpálili pár rachejtlí z balkónu než šla Lexie spát, aby z toho taky něco měla, ale akorát ji to rozbrečelo. V noci se pak ještě párkrát budila kvůli tomu hluku, ale jinak dobrý. Nejvíc si to samozřejmě užíval George, v Peru se sice ohňostroje dělají, ale v USA jsou ve většině států zakázaný (ty domácí). Ani nám nevadilo, že jsme nikam nešli, protože kolem půlnoci jsme měli krásný výhled na parádní show. Snad všichni ve městě si nakoupili rachejtle, takže to tu lítalo asi půl hodiny v kuse.

V sobotu k nám měla přijet kamarádka, co bydlí na základně Ramstein, ale jelikož jí manžela posílají na pár týdnů pryč, rozhodla se poslední víkend strávit s ním. Tak jsme měli společnost aspoň v neděli, kdy k nám kamarádka Alicia přišla s manželem Brandonem na večeři. Vařila jsem peruánské Lomo Saltado a všem moc chutnalo. Byl to moc prima večer. Škoda, že si ho teď na pár měsíců nebudeme moct zopakovat, protože Alicia odjíždí na misi.

George posílají na konci ledna na školení, ale pryč bude akorát týden a ještě asi jen hoďku a půl pryč, takže nic hroznýho.

Teď máme před sebou prodloužený víkend, jelikož v pondělí se slaví den Martina Luthera Kinga. Tak bych to viděla tak, že v sobotu pojedeme do Ikey, abychom mohli konečně dodělat pokoj pro hosty/kancelář a v pondělí bychom se mohli jet podívat do Lucemburku. Záleží ovšem na počasí, třeba to prohodíme. Dneska prší.

Také se musím zmínit, že už jsem zpátky v tomhle století. Kolem Vánoc jsem psala synovi naší paní domácí, jestli by nám maminka nechtěla koupit myčku - mytí nádobí s pěti litry horké vody není žádná sranda. A asi jsem se docela trefila v dobrý čas, třeba kvůli daním, protože druhý den Alex přišel, že mamka souhlasí. Dneska přišli dva instalatéři a milou myčku nainstalovali!! Takže moje chudinky ručičky už konečně nebudou krvácet od toho, jak jsou suché a já toho přes den zvládnu víc, protože nebudu muset trávit tolik času u dřezu - teď už jenom u sporáku. A taky budu moct zaměstnat George nandaváním a vyndaváním nádobí - teď jsem si to myla sama, protože George s těma 5 litrama umyl akorát tak jednu skleničku, zatímco já zvládla zaplnit celý odkapávač.

Lexie je dneska 11 měsíců. Pořád nemůžu věřit tomu, že jí za měsíc bude rok. Včera to na mě nějak dosedlo. Na internetu jsem objednala věci na narozeninovou oslavu - balonky, dekorace, talířky, kelímky, pozvánky atd. Balík přišel včera, tak jsem to tak prolejzala a v tom si to uvědomila. Už to není žádný miminko, ale velká holka.

Také jsem si minulý týden zašla do školy na základně, abych se informovala o stipendiích, kurzech a podobně. Dostala jsem spoustu papírů, které jsem vyplnila a jestli je tam George dneska odevzdal, tak asi v únoru začnu první kurzy. Dneska, až se vrátí, tak si ještě budu muset zajet do knihovny, abych si vyřídila to stipendium - takový krásný, jako jsem měla v Oklahomě není, ale lepší něco, než nic.